Mueller Hut, Mount Olivier, shrnutí posledního týdne v Mount Cook


Když čtete tento článek, jsem na odchodu z vesničky Mount Cook a společně se Zuzkou míříme na chvilku do Wanaky. I když každý z nás má odlišné plány, pár dní ještě spolu pocestujeme. Pro mě osobně čas, který jsem strávil ve vesničce Mount Cook byl velmi specifický. Chtěl jsem zde jít, byl jsem natěšen zkusit žít jinak, než jsem byl do té doby zvyklý a ve výsledku jsem zde byl téměř 6 měsíců. Potkal jsem spoustu zajímavých lidí, navštívil několik pěkných míst a ačkoliv jsem pracoval v kuchyni a sem tam to rozhodně procházka růžovou zahradou nebyla, spíše noční múra (pro ostatní možná také :) ), musím říci, že to velmi zajímavé období. Charlie, jeho rodina a kolegové byli moc fajn lidí, kdo mi dal šanci vyzkoušet si rozličné úkoly, od úklidu až po vaření a já se tak mohl naučit mnoho z věcí, které mě dříve spíše míjely. Díky tomu jsem tak mohl poznat sve slabší a silnější stránky a poznat, co je pro mě skutečně nejdůležitější. Také to vypadá, že jsem povyrostl a dozrál, například nyní piji častěji kávu. O mém dalším cestování bych rád v nejbližší době publikoval další články, nyní bych rád shrnul události uplynulého týdne, který byl více než pestrý.

Jen několik dní poté, co jsem navštívil Tasman Valley, jsem při návratu do restaurace potkal Annu. Mou kamarádku z Německa, se kterou jsem trávil hodně času ve Wellingtonu. Často jsme například navštěvovali muzeum Te Papa a jedli hodně čokolády. Bylo velmi příjemné ji tady vidět. Domluvili jsme si setkání v Chamois baru. Jakmile jsem skončil v práci, rychle jsem se osprchoval a šel na domluvenou schůzku. Představila mi svého kamaráda. Zkoušel jsem tipnout jeho domovskou zemi. Vyjmenoval jsem nejméně 20 zemí, ale mýlil jsem se. Tedy až do chvíle, než jsem řekl Nizozemí. Na druhou stranu on sám byl snad téměř skálopevně přesvedčen, že jsem z Německa. Když jsem ho opravil, zkoušel také tipovat. Vyjmenoval snad všechny země sousedící s Německem, vyjma České Republiky. Anna mi také ukázala její nové kresby. Byla to opravdu nádherná podíváná. Jeden z těch obrázků můžete vidět i ve článku. S jejím souhlasem jsem vybral obrázek na motivy zemětřesení v Christchurch, které sama zažila. Poté zkoušela volat svým rodičům, že je v pořádku. Když mluvila se svým otcem, v Christchurch byly cítit dozvuky onoho velkého zemětřesení. Vše se opět třáslo, Anna v panice zakřičela do telefonu “zemětřesení” a spojení poté vypadlo. Muselo to být opravdu hrozné, jsem moc rád, že je v pořádku. Anna mi jinak doporučila navštívit továrnu na výrobu čokolády v městečku Dunedin. Na záchodech jsem potkal člověka s pirátskou čepicí na jeho hlavě. Slavil své narozeniny a když jsem ho pak viděl znovu u baru, připojil se k nám a udělali jsme společně několik fotek. Annu jsem pak představil svému kamarádovi z Německa, Stevemu a celý večer byl skutečně velmi vydařený.

Další den jsem si všiml, jak Zuzka potkala v restauraci několik čechů. Pili společně několik piv a na pohled vypadali jako slušní lidé. Nicméně, má hlava byla plná Mueller Hut. Chtěl jsem tam vylézt již dříve, ale nějak to dopadlo tím způsobem, že mi to zůstal jako poslední bod, kde jsem ještě nebyl. Připravil jsem si nějaké jídlo, pití a bez zaváhaní vyrazil. Cestou jsem potkal Toma. Ten mi popřál hodně štěstí. Počasí mi celkem přálo a skutečně mě už nic nemohlo zastavit. Nejtěžší částí bylo výlezt na Seally Tarns. Zbytek byl poté vcelku klidný. Musel jsem sice vynaložit extremní množství energie, ale sladkou odměnou mi byly dechberoucí scenérie. Když jsem byl přesvědčen, že to nejhorší mám za sebou, udělal jsem si malý piknik na místě, které bylo k relaxaci doslova ideální. Mueller Hut byl pak velmi blízko. Když jsem jej měl již na dohled, potkal jsem velmi sympatickou dívku z Polska. Vyrůstala v Německu a velmi příjemně jsme si popovídali. Byl jsem velmi spokojený. Když jsem se přiblížil trochu blíže k chatě, slyšel jsem určitý hluk. Myslel jsem si, že jde o poměrně známou kachní rodinku, kterou velmi dobře znám z naší vesnice. Spousta věcí mi vrtala hlavou, například co by tato rodinka dělala vysoko v horách. Přikrčil jsem se a šel blíže k chatě. Dámy a pánové, žádná kachna to ve skutečnosti nebyla, ale konečně jsem potkal několik Kea popoušků. Okusovali nějaké provazy a když mě zaregistrovali, že se je snažím vyfotit, tak se mi začali promenádovat před objektivem.

Když jsem šel blíže prozkoumat chatu, potkal jsem dvě osoby z Austrálie a jednoho novozélaňdana. Jako dobrovolníci se starali o správný chod objektu a nebylo pro mě překvapením, že šlo o velmi fajn lidi. Doporučili mi vyšplhat na vrchol Mount Olivier (nadmořská výška zhruba 1933 metrů, od Mueller Hut zhruba dalších 100 metrů). V první chvíli mi to nepřišlo jako dobrý nápad, ale za dalších dvacet minut jsem byl na vrcholu. Nebylo to zvláště obtížné, ale musel jsem si pečlivě hlídat každý krok. Odměnou mi byla naprosto dechberoucí podívaná. Když jsem poté lezl dolů, u Mueller Hut jsem potkal ty čechy, s nimiž se Zuzka bavila předchozí den v restauraci. Byli velmi fajn, cestou nazpět do vesnice jsme si vesele povídali. Potkali jsme také pár z Prahy. Pozval jsem je do Chamois baru a doporučil několik míst, která by neměli minout. Když jsem však šel zpátky, únava se začala silně projevovat a když jsem dorazil k hotelu Hermitage, nebyl jsem si jistý, jestli vůbec zvládnu celkový návrat zpět do svého příbytku.

S celkovým výsledkem jsem však byl spokojen. Šel jsem se vysprchovat a slyšel jsem, jak mi zvoní telefon. Byla to Fiona. V první chvíli jsem se trochu zhrozil, že půjde o nějaké pracovní aktivity. Ne, že bych se jim vyhýbal, ale v danou chvíli jsem potřeboval jedinou věc, a to pořádný odpočinek. Naštěstí jen volala, protože se chtěla přesvědčit, že jsem se vrátil v pořádku. Večer jsem pak šel odpočívat do Chamois baru. Byl tam totiž koncert. Jason a jeho přátelé hráli velmi melodické písničky. Potkal jsem tam také Rebeccu a o chvilku později dorazili také češi, které jsem pozval. Koupili jsme si trochu piva a bylo na nich vidět, že tento nápoj nepijí poprvé. Objednali si pořádně velké sklenice, a poté jsme si jen povídali. O ženách, o České republice, o našich novozélandských zkušenostech. Když daný bar opustili, dal jsem se do řeči ještě s Jasonem a GGG. Byla to irka, která pracovala za barem v Chamois. Byl jsem však opravdu unavený, a tak jsem se vrátil zpět do svého příbytku.

Další noc jsme šli do Chamois baru se Sannou. Opuštěla Mount Cook a tak jsme si chtěli dopřát ještě nějaké to pivo společně. Přišli jsme však pozdě a bar už pomalu zavíral. Poslední šance tak byl nedělní večer. Šli jsme tam společně a bylo to moc fajn. Potkal jsem tam své staré dobré známé čechy, kteří pracují v Hermitage hotelu. Bylo i celkem rušno. Vypili jsme trochu piva a povídali si. Menzi se svěřil, že je pomalu také na odchodu. Nejprve chce jít do Wellingtonu, poté do Austrálie a nakonec do Evropy. Pozval nás na svou poslední noc tady v Mount Cook. Já se tam stavil a opět to bylo velmi zajímavé. Bylo tam spousta lidí a byla to první noc, kdy jsem potkal Julii. Velmi příjemnou dívku z Christchurch. Pracuje jako průvodkyně. Velmi se zajímala o několik českých slov a když jsme se pak loučili, pozvala mě k sobě domů. Myslel jsem si, že je to kvůli dalším českým slovům, nakonec se z toho vyklubala celkem pěkná diskuze o Austrálii.

Poslední den v Mount Cook byl pak vcelku klidný. Joe mi přidělil několik úkolů na rozloučenou. Začal jsem také uklízet svůj příbytek a začal přemýšlet co vlastně dál. Poslední pracovní den byl také celkem v pohodě. Rozloučili jsme se s Rebeccou. Když nás svezla autem, byl to pravděpodobně první moment, kdy jsem s ní měl celkem dlouhou diskuzi. Normálně se držím spíše stranou. Popřál jsem jí mnoho štěstí, poté se osprchoval a šel směr Chamois bar. Potkal jsem tam Charlieho z Fiji, jeho manželku, Mike z Nového Zélandu a Steveho z Německa. Opět jsme si velmi příjemně popovídali. Mluvili jsme například o Evropě (Německu :) ) a Austrálii. Charlie pak řekl, že často bije Joea. Pravděpodobně jde o tradiční Fiji pozdrav.

Poslední den tady jsem si pak zabalil své věci, dokončil úklid a večer šel do restaurace vychutnat si poslední večeři. Rozloučil jsem se se svými kolegy a v hlavě se mi zrodilo několik myšlenek, jak si užít následující týdny. Brzy opět naviděnou.

This entry was posted in Nový Zéland . Bookmark the permalink.

One Response to Mueller Hut, Mount Olivier, shrnutí posledního týdne v Mount Cook

  1. Jenny says:

    If drinking coffee’s a sign of growing up, I’ll be young forever!

    I had no idea Anna was in Christchurch during the earthquake! But I’m so glad she’s okay. Next time you see her, say ‘hi’ from me!

    I’m glad you liked your time in Mt. Cook, but other cool things await you too!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

*

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>