Dunedin, Kaikoura, Wellington


Mé ubytování, stejně jako první dojem z Dunedinu, bylo velmi dobré. V mém pokoji jsem potkal člověka z Kuala Lumpur a prohodil několik fajn slov. Nicméně byl jsem velmi unavený, a tak mé další kroky směrovaly přímo do postele. Když jsem se probral, objevil jsem další dva lidi na pokoji. Jeden z nich byl z Německa a druhý z USA. Oba byli velmi fajn. Můj plán bylo projít si město, pokud možno bez nějakých striktních plánů. Hned ráno jsem si stanovil první cíl, a to najít supermarket. Procházel jsem si město a užíval specifickou atmosféru Dunedinu. Několik lidi mě zastavilo a ptalo se mě na několik věcí ohledně Dunedinu. Mysleli, že jsem místní. Dunedin je vcelku malé město a tak nebylo problém najít obchody celkem brzo. Nakoupil jsem si nějaké věci k snídani, kterou jsem pak snědl zpět na hostelu. Pak jsem se vrátil na pokoj a prohodil pár slov s člověkem z USA. Byl to výměnný student v Aucklandu, a protože měl prázdniny, zajel si do Dunedinu. Já se rozhodl, že vylezu na nejstrmější ulici na světě. Vůbec jsem nevěděl, kde to je, vydal jsem se úplně naslepo, bez mapy a znalosti města. Potkal jsem několik lidí a těch jsem se ptal, zda-li by mi mohli nastínit cestu. Bylo to opravdu zábavné, potkal jsem například jednu paní. Poradila mi velmi ochotně a poté se vzdálila. Byla tak možná 100 metrů vepředu, když se pak zastavila a vrátila se ke mně, aby mi poradila další skvělá místa v Dunedinu. Byl jsem velmi vděčný za její rady a snažil jsem se jich držet.


Když jsem byl v botanické zahradě, potkal jsem tam jeden pár, který se staral o stromy a trávník. Byli ze Skotska a měli velmi dobré zkušenosti s lidmi z České republiky. Povídali jsme si o Dunedinu a já sám jsem byl velmi blízko Baldwin Street, což je ono jméno nejstrmější ulice na světě. Když jsem byl na místě, ulice vypadala opravdu trochu strmě. Našel jsem i malou prodejnu, kde bylo možno získat malý certifikát za to, že jste danou ulici skutečně vyšlapali až na samotný vrchol. Já však nejsem zastánce formálností a raději jsem se rovnou vydal na výšlap a mé další kroky tak byly velmi přímočaré. Bylo velmi zábavné sledovat auta a ostatní lidi, jak jsou velmi vyčerpaní, ale ze všech sil se snaží dosáhnout vrcholu. Když jsem dorazil na vrchol já, na chvilku jsem si sedl na lavičku a začal si povídat s lidmi, kteří byli také úspěšnými pokořiteli Baldwin Street. Pro jednu ženu z Dunedinu a její děti, byl výšlap na tuto nejstrmější ulici nejoblíbeněší aktivitou. Udělal jsem pár fotek a vyrazil zpět do centra města.

Rozhodl jsem se jít zpět do hostelu, ale během mé procházky jsem v ulicích zaslechl češtinu. Zastavil jsem se a chviličku jsem naslouchal, abych poznal, o jaký typ lidí jde. Připadalo mi, že jde o velmi fajn lidi, a proto jsem vyčkával až do chvíle, kdy dokončí svou řeč, abych se mohl nenásilně připojit. Byli to celkem tři lidi. Martin byl doktor v Dunedinu, původně z Prahy, ale na Novém Zélandě už žije velmi dlouho. Jana byla z Krnova a Iveta z malé vesničky na Slovensku. Byla to pravděpodobně první člověk ze Slovenska, kterého jsem tady na Novém Zélandě potkal a věřím, že kupříkladu by si velmi rozumněla s mou tetou, která také pochází u z tamtěch končin. Jana mě pozvala na krátkou procházku po Silver Hills. Souhlasil jsem a bylo to velmi příjemně strávené odpoledne. Jana se svěřila, že mimo Českou republiku už žije více než 15 let. Navrhl jsem Janě a Ivetě, že je pozvu na kávu.


V Dunedinu bylo velmi příjemné místo zvané Nova café. Strávili jsme tam několik hodin a měli jsme se velmi fajn. Objednal jsem například kus mrkvového koláče a popsal jsem ji, co jsem s ním jednou udělal v kuchyni, když jsem pracoval v Mount Cook vesničce. Pro nás čechy je celkem běžné, že když máme šlahačku nebo nějaký druh krému, tak to hodíme přímo na vrchní část onoho koláče, ale vzpomněl jsem si, jak byla Fiona na mě za to naštvaná, když jsem to udělal tady. Doporučil jsem jim nějaká místa a ony samy mi vyprávěly o Dunedinu a jejich zkušenostech z Nového Zélandu. Rozloučil jsem se a opustil budovu. Tam na mě čekalo další překvapení. Na okně té kavárny byl malý monitor a já si na něm prohlížel video The Fish Bowl vytvořené Rebeccou Hobbs. Pravděpodobně má také danou kavárnu velmi ráda. :) Večer, když jsem se vrátil na pokoj, jsem pokračoval v konverzaci s mým spolubydlícím z Kuala Lumpuru. Řekl, že jsem velmi přátelský člověk. Po večeři následovalo další překvapení, kdy jsem dokončoval jeden z předchozích článků a kdy mě navstívil Josh přímo ve YHA. Bylo to velmi fajn setkání a řekl, že jsem člověk s velmi dobrým srdcem. Popsal jsem mu zkušenost z Dunedinu a řekl, že pokud strávím ještě nějakou dobu v Dunedinu, budu jednoznačně brán jako místní. každopádně bylo velmi fajn vidět Joshe znovu a jsem si jistý, že i nadále zůstaneme v kontaktu.


Poslední den v Dunedinu jsem se volně procházel po městě. Potkal jsem několik lidí a zamluvil jsem si spoj z Dunedinu až do Kaikoury. Vše bylo v pořádku, až na jeden drobný detail, kterým byly Velikonoce. Skoro vše bylo obsazené a tak bylo cokoliv problém zamluvit. Když jsem šel večer pak nakupovat, potkal jsem svou známou z Mount Cook vesničky, Hazel. Bylo to překvapení ji jen tak potkat na ulici, ale o to více příjemnější. Několik lidí říká, že Dunedin je nejlepší místo pro noční život a já možná zjistil, proč. Když jsem byl blízko centra, Octagonu, potkal jsem ženu, která velmi vtipným způsobem říkala, že miluje můj obličej. Ouu. :) Když jsem vstoupil do Countdown supermarketu, zjistil jsem, že jsem zapomněl svou platební kartu. Byla to vcelku dlouhá cesta zpět, ale o další překvapení nebyla nouze. Když jsem se pak vracel zpět do Countdownu, potkal jsem skupinu čtyř dívek. Všechny byly velmi atraktivní a trochu opilé. Jedna z nich začala se mnou mluvit. Řekla, že si myslí, že je do mě její sestra zamilovaná (její sestra šlá v té skupině). Byla to velmi zábavná konverzace, všechny byly velmi přátelské. Myslím, že zůstat v Dunedinu ještě pár dní, tak se tam asi usadím. :)


Nicméně to stále ještě nebylo vše. Potkal jsem znovu tu ženu, která tvrdila, že miluje můj obličej. Byl jsem blízko supermarketu. Tam jsem naopak potkal pár. Tvrdili mi, že se zrovna kvůli něčemu hádají. Bylo to velmi důležitá informace. :) Když jsem dokončil nákup, potkal jsem skupinu (pravděpodobně) maorů a novozélaňdanů. Zkoušeli tipovat, odkud jsem a padala jména jako Jižní Amerika, Asie nebo Německo. :) Já byl však rád, že jsem byl brzy zpět ve svém pokoji. Zkontroloval jsem několik věcí na Internetu a šel brzy do postele, protože mě čekalo opět brzké vstávání. Vstal jsem celkem brzy a šel poklidným tempem na Autobus do Christchurch. Začal jsem si povídat s jedním člověkem, o kterém jsem byl přesvědčen, že čeká na stejný autobus, avšak mýlil jsem se a svůj chybný úsudek jsem potvrdil ve chvíli, kdy jsem viděl odjíždět můj autobus. Přijel pak jiný, řidič byl trochu zaskočen, vše bylo skoro úplně plné, ale dovolil mi s ním cestovat. Po chvilce jsem se rozhodl, že s ním pojedu. Po chvilce cestování pak byl čas přibrat další lidi. Vím, že jsem sem tam trochu dítě štěstěny, když jsme zastavili na oné zastávce, můj původní autobus tam byl shodou okolností také. Velmi spokojen jsem si přesedl a když jsem nastoupil, vše bylo opět velmi plné, ale jedno místo bylo u velmi sympatické dívky, tak jsem si bez zaváhaní přisedl. Byla původně z Nizozemska, ale od malička žije na Novém Zélandě. Bylo velmi fajn si s ní povídat.


Měli jsme několik zastávek mezi Dunedin a Christchurch. Nejdůležitější z nich byla asi v Timaru. Když jsem ještě byl v Mount Cook vesničce, byl to pro mě něco jako sen se tam dostat, ale realita byla taková, že to prostě bylo jen větší městečko, nic speciálního. Další překvapení pro mě bylo mnohem veselejší, zjistil jsem, že mám v kapse pořád klíč od pokoje ve YHA Dunedin. Zapomněl jsem ho vrátit. Cesta byla opravdu dlouhá, ale do Christchurch jsme dorazili včas. Několik lidí opustilo autobus už na letišti v Christchurch, zbytek vystoupil na speciálně vytvořené zastávce ve městě. Centrum města však bylo zavřené a nebylo možné se do něj dostat. Vstup hlídalo několik vojáků. Z dálky bylo pak poznat, že centrum Christchurch je skutečně vážně poškozené a rozhodně to nemá teď jednoduché. Zbytek města vypadal však vcelku v pohodě. Udělal jsem několik symbolických fotek kolem zastávky, ale nechtěl jsem zbytečně provokovat, tak jsem foťák velmi rychle sbalil a raději prohodil pár slov se svými spolucestujícími, kteří také čekali na spoj. Byli to dva sympatičští němci, kteří oba žijí poblíž Hannoveru. Je to vždycky hrozně super potkat někoho z Německa, vždycky si velmi příjemně popovídáme a je to zajímavá zkušenost pro všechny strany.


Spoj, na který jsme čekali, pak byl na místě včas. Já sám jsem byl velmi natěšený na Kaikouru, protože už před pár měsíci mě to místo velmi oslovilo. Dorazili jsme vcelku v pozdních hodinách. Jako takové spestření mě řidič vysadil v centru městečka. Nevěděl jsem totiž, že YHA je docela daleko od centra a tak jsem mu předem nic neřekl. Měl jsem tak vcelku dlouhou procházku po městečku, ale to mi až tak nevadilo, protože za ty měsíce jsem už celkem zvyklý. Potkal jsem jednoho klučinu. Ptal se mě na mé cestování a já mu řekl, že jsem na cestě zpět do Wellingtonu. Odpověděl, že to je hrozné místo, hrozní lidé a byl neoblomný. Trochu mě to zamrzelo, a tak jsem s ním na toto téma promluvil. Jedna věc je být hrdý na místo, odkud člověk pochazí, ale druhá je respekt k faktu, že každý má úplně jiný pohled na svět a rozdílné potřeby. Nebylo to totiž poprvé, co jsem byl svědkem podobné diskuze a nebyl to problém jen Wellingtonu. Na celém Novém Zélandě lze najít spoustu lidí, co jsem nějakým způsobem zaujatí proti Austrálii nebo dalším místum na Novém Zélandě (například Aucklandu). Popravdě nemám rád podobné diskuze, protože daní lidé mi připadají trochu arogantní a trochu omezení. Možná by měli zkusit žít i v jiných částech světa, aby poznali, co slovo hrozní lidé znamená. V porovnání totiž australané a novozélaňdané jsou jako andělé, a proto mě vždycky podobné diskuze hrozně zamrzí.


Když jsem našel své ubytování, byl jsem velmi šťastný. Největší překvapením pro mě bylo, že na stejném pokoji byla i holka z Anglie, kterou jsem potkal už dříve ve Wanace, stejně jako že jsem našel dívku z Nizozemí ve stejném backpackeru. Také jsem ji shodou okolností potkal ve Wanace. Necestovaly společně, a tak to byla skutečně velmi příjemná shoda okolností. Poslal jsem email do YHA Dunedin a omluvil jsem se jim za to, že jsem zapomněl vrátit klíč. Slíbil jsem jim, že jim to pošlu poštou. Byli velmi vděční. Náš hostel byl jinak velmi malý, ale byl jsem rád za to, že jsem si mohl na chvilku odpočinout, protože jsem měl nějaké plány na další den. Mým cílem bylo projít se okolo Kaikoury. Další den jsem tak opustil hostel celkem brzy a začal jsem se procházet kolem břehu. Viděl jsem několik mořských divokých zvířat a měl několik pěkných procházek. Celé místo bylo velmi fajn. Jak už to je u mě taková tradice, potkal jsem jednu fajn dívku z Německa. Předstíral jsem, že jsem si myslel, že je místní a ptal jsem se jí ze srandy na pár věcí. Smála se a řekla, že je v Kaikouře pár hodin. Jmenovala se Sinja a žije poblíž Frankfurtu nad Mohanem a byla na cestě zkusit někoho stopnout. Velmi pěkně jsem si s ní popovídal a doufám, že ji někdo vzal směrem na Blenheim. Objednal jsem si kávu a muffiny v jedné blízké restauraci. Byl jsem však celkem unavený, a tak jsem se vrátil do hostelu a začal odpočívat. Zamluvil jsem si autobus a trajekt zpět do Wellingtonu a připravil jsem si vše potřebné pro své další kroky.


Během mého psoledního dne v Kaikouře řidič zastavil celkem blízko YHA, tak jsem byl ušetřen celkem dlouhé procházky. Bylo to velmi fajn. Velmi brzy jsme však zastavili v centru městečka a měli asi půlhodinovou přestávku. Autobus byl plný členů novozélandských leteckých sil. Jeli trénovat do Blenheimu a řidič si z nich trochu dělal legraci. Já byl však rád, že moje angličtina doznala obrovských pokroků. Vše mělo velmi rychlý průběh, celkem jsme spěchali a řidič nám dával mnoho instrukcí, abychom to všechno zvládli. Zvládli jsme to a já byl rád, že jsem už brzo byl na trajektu směr Wellington. Využil jsem služeb druhé společnosti, Interislander a byla to úplně jiná zkušenost než s Bluebridge. Připadal jsem si jako v nejluxusnějším hotelu, vše bylo s kompletní obsluhou. Venku však pršelo a já trávil čas tím, že jsem psal tento příspěvek.


Když čtete tento článek, jsem zpět ve Wellingtonu a zkouším si užít poslední týdny, které mi zbývají tady na Novém Zélandě. Když jsem se vylodil ve Wellingtonu, využil jsem služeb speciálního dopravce. Měl jsem sice chuť jít pěšky nebo klasickým autobusem, ale kde jinde bych mohl zažít karaoke při cestě do centra Wellingtonu. Řidič byl trochu střeštěný, ale byl to fajn návrat. Společně se mnou pak shodou okolností jela Isabelle a ona další dívka z Nizozemí, kterou jsem potkal v Kaikouře a Wanace. Je to vždycky hrozně fajn potkat lidi, které jste už dříve viděli. Ve YHA jsem pak potkal velmi fajn dívku z Canady, Ashley. Byla ve Wellingtonu jen chvíli a chtěla ho co trochu poznat. Půjčila mi prupisku, já ji pak potkal na ulici a nabídl jsem se, že jí můžu dělat průvodce. Společně jsme si pak udělali velmi fajn procházku a navštívili nejdůležitější místa ve Wellingtonu. Pro nás oba to byl úplně super strávený čas a oba jsme si to velmi užili. Já si totiž vybavil skvělé chvíle z minulosti. Když jsme se vrátili zpět do YHA, byli jsme velmi mokří, protože cestou nám pěkně pršelo a foukal silný vítr. Potkali jsme spolubydlící od Ashley, Kyoungmi. Byla z Jižní Koreje a byla velmi milá. Sedli jsme si do kuchyně a velmi příjemně si povídali. Vzpomněl jsem si na film Yes man s Jimem Carrym, který jsem viděl v Mount Cook village. A protože mám střeštěné nápady, začal jsem tam říkat některé fráze v korejštině a nakonec jsem děvčatům pouštěl ukázky z onoho filmu, stejně jako jsem pustil několik ukázek z Flight of the Concord. V kuchyni jsem pak dále potkal tenistky a dal se s nmi do řeči. Jedna ze mě nemohla spustit oči, když se navíc dozvěděla, že jsem z Evropy, z České Republiky, tak řekla, že to je velmi sladké. :) Jsou tam ubytování týden a je pravděpodobné, že na sebe ještě narazíme. Jsem si však jistý, jestli se někdy vrátím na Nový Zéland, pak Wellington pro mě bude to nejlepší místo.

This entry was posted in Nový Zéland . Bookmark the permalink.

One Response to Dunedin, Kaikoura, Wellington

  1. Ewelina says:

    Remeber.. there isn`t such thing as coincidence.. Everything has got a purpose :)

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

*

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>