Invercargill, Stewart Island, The Catlins


Když jsem byl v Te Anau, chytil jsem autobus do Invercargill téměř na poslední chvíli. Nakočil jsem a zkoušel odpočívat, cesta však nebyla příliš dlouhá. Měli jsme jednu zastávku v malém mestečku zvaném Gore. To místo bylo pravděpodobně větší než Wanaka, Queenstown nebo Te Anau, ale stále mi to nepřipadalo jako plnohodnotné město. V Gore jsem vyměnil autobus a pokračoval dál do Invercargill. Na palubě byli pouze dva cestující, jedna dívčina a já. :) Okolní krajina tak působivá nebyla, ale to mi příliš nevadilo, prostě jsem jen odpočíval. Nicméně, počasí se měnilo velmi rychle a velmi rychle začalo velmi hustě pršet. Doufal jsem, že než dorazíme, bude to trochu lepší, Invercargill byl však už za humny. Řidič mě vysadil blízko Informační centra, dal mi mapu a popřál mi vše nejlepší.


Počasí bylo hrozné, ale měl jsem naštěstí nějaké zkušenosti z Mount Cook vesničky, takže úplná katastrofa to pro mě nebyla. Jediný problém byla má zavazadla a fakt, že jsem přesně nevěděl, kde mám svůj hostel hledat. Ale po dlouhé době jsem mohl vychutnat městskou atmosféru, protože Invercargill je nejjižnější město tady na Novém Zélandě. Podle Rough Guide průvodce bylo vše vybudováno ve skotském stylu, podobně jako například Dunedin. O Invercargill však můžete slyšel mnoho nepěkných přezdívek. Zatímco Auckland je město plachet, Wellington je pěkně větrný (a cool), Queenstown město s nejlepším nočím životem, či místo s mnoha atrakcemi (nebo Disneyland), Invercargill je v lepším případě nazýván jako díra. Můj první dojem však nebyl vůbec nejhorší. Měli velmi pěkné informační centrum s muzeem v jedné budově a několik na pohled velmi pěkných staveb.


Své ubytování jsem našel asi deset minut potom, co jsem opustil autobus. Žádné YHA to však nebylo, mé místo se nazývalo Tuatara Backpackers lodge, jež na první pohled vypadalo velmi příjemně. Když jsem potvrdil svůj pobyt, zarezervoval jsem si let na Stewart Island a velmi zajímavou cestu okolo břehů The Catlins. Je to po cestě do Dunedin a věřil jsem v nádherný zážitek. Své ubytování v Invercargill jsem si velmi pochvaloval. Zarezervoval jsem si místnost pro čtyři lidi, ale byl jsem tam sám. Poté co jsem složil zavazadla ve svém pokoji, vydal jsem se na průzkum celého města. Neměl jsem žádný plán. Jen jsem se procházel a fotil ty nejzajímavější budovy. Navštívil jsem také několik parků. Narazil jsem také na dva supermarkety. Nakoupil jsem si nějaké věci v jednom z nich a poté jsem si připravil jednoduchý oběd. Po něm jsem se opět vypravil na průzkum města. Navštívil jsem Informační centrum. Počasí bylo hezké, ale opět se změnilo v prudký déšť. Změna byla možná pravidelnější než v Aucklandě nebo Mount Cook vesničce.


Invercargill je známé místo, kde Burt Munro, světově nejrychlejší indián, žil. Byl jsem zainteresován do několika technických věcí související s jeho závodní kariérou, tak jsem navštívil jedno speciální místo, kde bylo mnoho informací o jeho životě. Jinak celé muzeum bylo velmi příjemné, nebylo problém najít mnoho umění, historických faktů a věcí, které se nějakým způsobem vázaly k Invercargillu. Nový Zéland má mnoho malých ostrůvků kolem. Na mnoho z nich byly podniktnuty různé expedice, ale né všechny byly úspěšné. Stejně tak jako šlo zažít zemětřesení v Te Papa muzeu, můžete být součástí daleké výpravy směrem k Jižnímu pólu v Invercargill. Okolo muzea pak byly velmi příjemné zahrady. Počasí vypadalo v pořádku, a tak jsem se vydal na průzkum.


Když jsem se pak dále procházel po městě, navštívil jsem pravděpodobně nejvyšší věž ve městě – The Water Project. Zaplatil jsem dva dolary a byl mi dovolen výšlap až na vrchol celé věže. Bylo to docela prudké stoupání, ale podařilo se mi to a celkový výhled na město stál za to a vše jsem viděl pěkně z vrchu. Cestou nazpátek jsem si nakoupil několik surovin pro večeři. Chtěl jsem si připravit speciální variaci burgeru, který jsem měl rád v Mount Cook. Inspirací pro mě bylo, že jsem našel Aioli. Kousek od mého hostelu bylo kino. Přečetl jsem si dostupné filmy a ve výsledku jsem si koupil lístek na Vřískot 4.

Když jsem se vracel do mého hostelu, čekalo tam na mě malé překvapení. Měl jsem spolubydlícího. Samotné překvapení však bylo, že to byl přesně ten samý ital, kterého jsem potkal v Te Anau. Jaká náhoda. :) Velmi pěkně jsme si popovídali. Po chvilce jsem si pak byl připravit večeři. S výsledkem jsem byl spokojen, dokonce jedna návštěvnice výsledek také obdivovala. Vrátil jsem se do své místnosti a pak šel rovnou do kina. Film nebyl špatný, ale už delší dobu pozoruji, že horry už nejsou pro mě takové terno jako dříve. Pravý šok však ale nastal, když jsem se vracel z kina do svého hostelu. Byla už hluboká noc a zatímco přes den bylo vše v pořádku, v noci Invercargill působil velmi depresivně, a to mám na mnoho věcí velmi pozitivní pohled. Ve svém pokoji jsem si příjemně popovídal s mým italským spolubydlícím. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí ohledně Itálie. Bylo to velmi zajímavé, protože jsem si myslel, že tam věci relativně fungují. Povídali jsme si také o Londýně. Pro mě osobně ta diskuze byla velmi přínosná. Znal několik jazyků, ale jak dále dodal, pro všechny používal stejný přízvuk. Ten italský samozřejmě. :)


Když jsem se probudil, byl jsem velmi natěšený na svýj výlet na Stewart Island. Osprchoval jsem se, zabalil si foťák a šel dolů vyčkat na svůj spoj na letiště. Byl tam včas, takže i na letišti jsem byl brzo. Tam jsem si vyzvedl lístek a vyčkával na svůj let. Sedl jsem si na příjemnou sedačku a vedle mě si sedl sympatický člověk z Department of Conservation. Povídali jsme si o mnoho zajímavých věcech. Na Stewart Islandu byl možná třikrát a měl to tam moc rád. Na letišti byla také televize a několik zpráv. Celý Nový Zéland pravděpodobně žije královskou svatbou v Londýně a tak je všude k nalezení spousta věcí týkající se této údalosti. Je tam také vidět ten obrovský vliv, jaký Velká Británie má na země své koruny. Člověk, který mi vydal letenku, byl zároveň také pilot a kolem mě bylo možná tak 12 lidí, kteří měli stejné plány jako, vydat se na Stewart Island. Bylo to pro mě úplně nová zkušenost, normálně jsem letěl ve velkých letadlech pro mnoho lidí, ale tohle bylo úplně něco jiného. Vzdálenost byla také poměrně malá, takže za nějakých 15-20 minut jsme byli na místě.


Byla tam malá runaway a malý autobus, který nás dopravil do centra dění, do Obanu, což bylo takové malé a velmi příjemné přístavní město. Atmosféra byla skutečně velmi příjemná, ale slunce svítilo opravdu silně. Našel jsem malý supermarket a nějaké záchody. Koupil jsem si malou svačinku a začal chodil okolo. Bylo tam několik možností, jak prozkoumat Stewart Island pomocí různých Stewart Island Experience autobusů, ale já preferuji dělat vše možné na vlastní pěst. Viděl jsem několik velmi pěkných budov a připadal jsem si jako v ráji. Po chvíli jsem dorazil na pláž, kde jsem pozoroval mladou dívku jak si hraje se dvěma psi. Našel jsem také několik zajímavých ptáků, chtěl jsem jít blíže, ale nenašel jsem cestu. Tak jsem si šel promluvit s onou dívkou. Narodila se na Stewart Islandu a pracovala jako průvodkyně, velmi milá osůbka, která mi dala spoustu rad. Byl tam malá lesní procházka, kde se dalo rychle přejí na druhou stranu. Držel jsem se jejich rad a po chvilce jsem skutečně byl na druhé straně řeky.


Stewart Island je známý tím, že na něm lze celkem pěkně pozorovat živé kiwi ptáky, kteří žijí v malých norách. Zkoušel jsem nějaké najít, ale byl jsem neúspěšný. Pravděpodobně to bylo tím, že jsem tam byl ve špatnou denní dobu, protože jak je mi známo, nejlepší příležitosti jsou jednoznačně ve večerních hodinách. Při svých procházkách jsem se snažil být opravdu důkladný a snažil jsem se navštívit všechna důležitá místa. Objevil jsem mnoho neuvěřitelných pláží a potkal několik velmi příjemných lidí. Narazil jsem také na vcelku velkou skupinu čtyř lidí. Totální mix národností, Canada, USA, Norsko. Společně jsme udělali několik fotek a já pokračoval se svými procházkami. Držel jsem se stále rad oné dívky z pláže, a to mi pomohlo objevit mnoho velmi příjemných míst, která jsou pravděpodobně dobře známá, ale nikdo tam nebyl a já si tak vychutnal pěknou procházku o samotě. Když jsem se vrátil do Obanu, byl jsem docela unavený a hladový. Nakoupil jsem si několik věcí v supermarketu a přemýšlel, co dělat dál. Napadlo mě navštívit speciální kámen, ze kterého byl pěkný výhled na okolí. Při své cestě tam jsem byl opravdu unaven, ale potkal jsem příjemného člověka Johna. Dal jsem se s ním do řeči a bylo to velmi fajn. Byl původně z ostrova Chatham, což je taký součást Nového Zélandu, ale na Stewart Islandu už žije přes 20 let a dle jeho slov, když žijete na tomto místě přes 20 let, lidé vás berou jako místního.


Výhled z onoho kamene byl opravdu moc fajn, stejně jako další místa, která jsem s vypětím všech sil nakonec prozkoumal. Nicméně, byl jsem skutečně velmi unavený, tak jsem se rozhodl vrátit zpět do Obanu a počkat na můj let zpět. Za nějakých 20 minut nás letištní autobus vzal zpět k letadlu. Chvilku jsme tam čekali, ale nakonec náš speciál přístál. Byl trochu větší, než předchozí stroj, byl tam však stejný pilot. Ten mě poznal a dovolil mi sedět vedle něho. Bylo to úplně úžasné, dodalo mi to spoustu energie a mohl jsem pozorovat vše pěkně z první linie. Musel jsem být ale opatrný při focení. V té výšce mi obě ruce i s kamerou automaticky uskakovaly a byl jsem rad, že jsem vše udržel pod kontrolou a mohli jsme v pořádku doletět. Viděl jsem například Invercargill z opravdu pěkné výšky, zaregistroval jsem dokonce i náš backpacker. Z letiště jsem pak šel pěšky. Po návratu jsem si chtěl něco připravit k večeři, bylo tam ale docela dost lidí. Ale i tak jsem stihl prohodil pár příjemných slov s jednou kanaďankou a němkou. Byl tam i velmi fajn člověk z Aucklandu. Po večeři jsem se vrátil zpět do svého pokoje a byl velmi natěšený na další den, úterý.


Ráno jsem vstal celkem brzy. Vše jsem si připravil, vrátil klíč a čekal jsem na své spojení do Catlins. Prohodil jsem pár slov s člověkem z New Plymount, který šel na Stewart Island na 10 dní, absolvovat kompletní trip. Popřál jsem mu hodně štěstí a stále jsem čekal na autobus. Po chvilce přišel ale celkem mladý kluk a ptal se mě, na co čekám? Vypadal jako jeden z mých oblíbených herců, Jake Gyllenhall. Jmenoval se Josh a byl to průvoce. Protože jen velmi málo lidí si zarezervovalo ten výlet, jeho šéf mu dovolil použít osobní auto místo autobusu. Ještě jsme museli vyzvednout dvě dívky, které stály vedle Informačního centra, ale i tak to byla příjemná změna. Josh se narodil v Dunedinu a měl velmi dobrou znalost celého regionu, stejně jako celého Nového Zélandu, Austrálie a některých částí Evropy. Celý náš výlet byl velmi speciální a rozhodně nešlo o nějakou nudnou projížďku z bodu A do B. Na jedné křižovatce jsme se například nemohli rozhodnout, jestli jít do Bluffu pro speciální ústřice, tak jsem se tam asi 3x otočili, protože jsme se skutečně nemohli rozhodnout.

Bluff jsme nakonec navštívili a ony ústřice zakoupili. Mé dvě spolucestující byly z Kanady (Erin) a Nizozemí (Isabelle). Isabelle stejně jako já jsme začali jíst ústřice v autě. Bylo nám to i dovoleno, akorát oba jsme to snad jedli poprvé a když jsme otevřeli obal, trocha vody vytekla na mé kalhoty. Tak jsme zastavili, otevřeli dveře a všechnu vodu vylili na chodník. Poté jsme si už jen vychutnávali ústřice. Bylo to velmi dobré a za jízdy jsme se podělili i s Joshem, který tento druh ústřic má velmi rád.

Celý výlet byl velmi přínosný, Josh byl velmi dobře informovaný a podělil se o několik zajímavých příhod z toho regionu. Zastavili jsme na mnoha plážích, u vodopádů, majáků a “výhleden“. Když jsme navštívili první pláž, byla tam vcelku velká skupina. Šli jsme tak blíže k moři. Byl tam pár z anglie, který byl schovaný ve křoví a něco tam trhal. Josh si toho všiml a velmi naštvaný je poslal pryč. Další zastávka byla blízko vodopádu a celou tu krásu jsme mohli pozorovat pěkně zblízka. Josh nám dovolil jít blíže, cesta byla hodně kluzká, parkrát jsem se už viděl v řece, rozlámaný o útesy, ale Josh nám naštěstí pomohl. Bylo to tak krásné, že jsem chtěl udělat i několik fotek i s tím rizikem, že mi už možná foťák nebude nikdy fungovat. Voda totiž stříkala úplně všude a byla vysoká pravděpodobnost, že budu mít mokrý objektiv. Byl jsem trochu žiznivý a hladový. Chtěli jsme zastavit v jedné ze tří příjemných restaurací v celém regionu, ale došlo k výpadku elektřiny a vše tak bylo zavřené. Pokračovali jsme v řízení a navštívili další městečka.

Oběd jsme nakonec měli v místě zvaném Owaka. Byl jsem velmi natěšení, ale někteří z nás byli zklamáni. Obsluha byla trochu protivná. Bylo to vcelku překvapení, protože téměř každý, zvláště v pohostinství, je velmi přátelský. Mi na tom tak nezáleželo, co si budeme nalhávat, když člověk žije v České republice, tak podobné chování obsluhy není až tak výjimečné. Josh byl však nekompromisní a s onou servírkou si promluvil mezi čtyřma očima. Poté velmi razantně změnili svůj přístup a vše se zdálo v pořádku, slabší první dojem však zůstal. Já si však objednal velmi dobré mořské jídlo a byl jsem spokojen s výledným dílem.

Další částí výletu bylo navštívení místa zvaného Nugget Point. Byl tam maják a možnost viděl speciální druh tučňáka se žlutým pruhem kolem očí. Moc dobře jsem se ale necítil. Ne kvůli jídla, ale už delší dobu pozoruji, že mi nedělá úplně dobře dlouhé cestování autem vysoko v horách. Potřeboval jsem čerstvý vzduch a tak jsme sem tam mimořádně zastavili. Když jsme byli kousek od Nugget Pointu, šli jsme pozorovat tučňáky. Viděli jsme pouze jednoho, ale bylo to velmi fajn, stejně jako samotný Nugget Point. Když jsme to tam opustili, jeli jsme rovnou do Dunedinu. Byli nějaké plány, ale všechno se za pochodu změnilo. Například to, že jsme se zkamarádili s Joshem a já osobně jsem byl velmi rád, protože jeho povaha mi připomněla povahu mých dobrých kamarádů.

Josh byl také rád a v Dunedinu nám připravil menší překvapení. Doufám, že tyto řádky nečte jeho šéf, protože jsme kompletně změnili program. Do auta přibral svou výbornou kamarádku a udělali jsme si okružní jízdu po Dunedinu až k jednomu velmi speciálnímu místu. Josh cestou vzal několik pochodní a my se šli podívat na jeden speciální druh červů. Bylo to velmi fajn, byla hluboká noc a my si cestu tam velmi užili. Další věc bylo najít YHA v Dunedinu. Josh mě však vysadil až přímo na místě a dal mi své kontaktní údaje. Já se s ním rozloučil a byl jsem velmi šťastný. Byl to totiž další velmi úžasný den.

This entry was posted in Nový Zéland . Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

*

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>