Absolutně fajn Wellington

Od chvíle co jsem přijel zpět do Wellingtonu, zažívám mnoho různých věcí. Některé z nich jsou někdy zábavné, jiné čas od času zábavnější a ten zbytek pak výjimečný. Jsem si tak jistý, že mé rozhodnutí vrátit se zpět do tohoto hlavního města bylo správné.


Jižní ostrov jsem opustil, protože jsem byl dohodnutý s Martinem, kamarádem z Německa, že budeme na serverním ostrově cestovat spolu. Koupil auto a navrhl, že můžeme sdílet náklady a prozkoumat tak společně některá místa Severního ostrova společně. Do Wellingtonu jsem přijel v neděli, ale s Martinem jsem se sešel až následující den. Jako místo setkání jsem mu navrhnul Te Papa národní muzeum, ne protože to mám velmi blízko svému hostelu, ale protože mi to přišlo jako nejvhodnější alternativa. Martin byl na místě včas, pozdravil mě a řekl, že by mě rád představil svým kamarádům. Souhlasil jsem a společně jsme šli k jeho autu. Pro mě však následovalo překvapení. Řekl jsem mu, že jsem myslel, že koupil auto a ne limuzínu. Sám si na to nepotrpím, ale musím říci, že auto vypadalo skutečně velmi pěkně.

Když jsem nasedl, Martin mi představil jeho přátele. V předu seděl Russell. Ne Crow, ale i tak to byl velmi fajn člověk. Poslední člen naší posádky byla sympatická Anne-fleur z Německa. Všichni se poznali společně v kuchyni, kde pracovali a kde Anne a Russell stále působí. Nejprve jsme chtěli jít do kina. Cesta byla poměrně dlouhá a my tak mohli pozorovat Wellington pěkně za jízdy, což bylo velmi pěkné. Velmi pěkně jsem si také povídal s Anne. Velmi silně se zajímala o Francii a pravděpodobně věděla úplně vše o té zemi, což bylo moc fajn, stejně jako její znalost jazyků.

Kino působilo velmi příjemně, ale film, na který jsme si chtěli zajít, byl vysílan poměrně pozdě. Vrátili jsme se proto do centra Wellingtonu a rozhodli si zaskočit na večeři do jedné speciální restaurace. Původně jsem se zkušeností jako byla tato nepočítal, a tak jsem prostě navštívil ono místo řekněme ve velmi neformálním oblečení. Na druhou stranu to byla celkem zábava přijít do luxusní restaurace v kraťasech, ale jako součást oné zkušenosti to bylo nepřekonatelné. Objednali jsme kávu a čekali, než se dostaneme na řadu, respektive až se pro nás uvolní stůl pro večeři. Zeptal jsem se Russella jak dlouho je na Novém Zélandě. Bylo to vcelku zábavné, protože až tam jsem zjistil, že to je novozélaňdan.

Když ten čas přišel a my měli volný stůl, nastoupili jsme do výtahu a vyjeli až na vrchol, do samotné restaurace. Vše bylo velmi příjemně organizované a my dostali menu. První na řadě bylo víno. Měli jsme celkem dlouhou diskuzi a každý mohl rozpoznat, že Anne byla velmi zběhlá ve všech těch ročníkových vínech a podobných věcech. Pamatuji si, když jsem přijel do Wellingtonu poprvé, nakoupili jsme nějaká vína maximálně za 20 dolarů a měli se fajn. V té restauraci jsme měli něco trochu jiného, cena byla trochu vyšší (možná čtrnáctkrát více než co jsme dali za první vína tady ve Wellingtonu), ale když číšnici donesli celý výtvor a nalili první vzorky, tak výsledek byl vskutku velmi dobrý. Anne pak dodala, že na výborném výsledeku hodně závisí i vhodný výběr sklenic, že správná sklenice tvoří u kvalitních vín část chuti.

Před večeří jsme dostali nějaké delikatesy a zažili mnoho legrace. Přinesli nám nějaké kousky s lososem, kterého Anne moc neměla ráda, tak přinesli pro ni něco jiného. Onen kousek dala ochutnat Russellovi, ten však neváhal a celý kousek jí snědl. Dostali jsme také kousky výborného chleba, ale nejvíce jsme se těšili na večeři. Stále jsme měli v plánu jít do kina, Russell vzal telefón a zarezervoval nám místa. Když začali servírovat naši večeři, bez zaváhání jsme se pustili do jídla. Bylo to velmi dobré, pořídil jsem prár fotek a byl velmi natěšený na film, který se už blížil.

Snímek se jmenoval Arhur. Do kina jsme přijeli včas a také měli k dispozici velmi fajn sedačky. Vše bylo perfektní, ale film byl opravdu užásný a mnohem lepší, než například Vřískot 4. Celý večer měl opravdu příjemný spád a s Martinem, Anne a Russellem jsme měli opravdu fajn den. Když skončil film, s Anne jsme pak před kinem hráli fotbal. Nepotřebovali jsme k tomu míč, stačila nám i zátka od láhve. Noc jsme pak symbolicky zakončili v jednom fajn baru v centru Wellingtonu. Když jsem se vrátil do kuchyně v hostelu, potkal jsem mi dobré známé holky z jednoho auklandského sportovního týmu. Myslel jsem původně, že hrají tennis, ale byly to volejbalistky. Jedna byla celá šťasná a svěřila se mi, že vyhráli a porazili protivníky, což bylo fajn.


Když jsem se další den vzbudil, potkal jsem na pokoji člověka z Kanady. Měli jsme celkem dlouhou diskuzi v našem pokoji. Byl z Edmontonu a byl skutečný cestovatel, s podobným pohledem na svět, jako má třeba můj kamarád Dan. Bylo to velmi příjemné ho potkat. Poté jsem se tak poflakoval po městě a čekal jsem na schůzku s Martinem. Potřeboval jsem jít také na poštu, protože jsem měl stále YHA klíč u sebe a chtěl jsem ho vrátit. Připravil jsem tedy obálku, napsal adresu a vše s omluvou poslal. Snad jim to dorazilo v pořádku. Byl jsem už na cestě setkat se s Martinem, ale poslal mi, že by to potřeboval odložit, protože mu do toho něco vlezlo. Bylo to v pohodě, ale několik zábavných věcí se přesto událo. Na své cestě zpět jsem potkal jednoho bezdomovce. Byl na tom velmi špatně, chtěl nějaké peníze, ale normálně jen tak peníze nerozdávám, když si o ně někdo řekne. Jeho mi bylo však tak nějak líto, místo peněz jsem ho nakonec pozval na kávu. Věřím, že si pochutnal dobře.


Celý den působil velmi příjemně, ale trochu jsem zápasil s počasím a deštěm, který byl všude okolo. Bral jsem to jako součást celé zkušenosti. Když jsem však byl u Te Papa, viděl jsem kočárek převrácený na boku. Vypadalo to na první pohled děsivě, byl jsem ve směru pomoci těm lidem dát vše do pořádku. Naštěstí to ale nebylo třeba, nikdo v tom kočárku nebyl a naštěstí se tak nic nestalo. Byl jsem velmi spokojený, ale to jsem ještě netušil, jaké chvíle štěstí mě čekají o několik hodin později. Když jsem se vrátil do kuchyně, potkal jsem jednu dívku, která byla velmi výjimečná a sám jsem ji ohromil faktem, že jsem poznal, že je z Isle of Man, což je malý ostrov mezi Irskem a Skotskem. Říkala, že ne mnoho lidí z Velké Británie (a už vůbec ne ze světa) neví ani, že nějaký podobný ostrov, který je součástí Británie, existuje.


Její jméno bylo Katie a od chvíle, co jsme se poznali, jsem byl rád za každou chvíli, co jsem mohl s ní být a její vlastnosti jako kreativita, inteligence a velmi speciální smysl pro detail byly velmi příjemné. Koukala se po práci ve Wellingtonu. Vzpomněl jsem si na jméno jedné novozélandské společnosti, kterou jsem objevil před několika týdny. Původně novozélandský start-up se postupně transformoval a byly vytvořeny pobočky v Austrálii, Velké Británii a České republice. Pozice, o které jsem jí řekl, byla sice jen ve Velké Británii, ale napadlo mě, že by možná fungovalo poslání e-mailu, kde by zapojila trochu fantazie. Jsem si jistý, že by to mohlo fungovat.


Navrhli jsme si setkání další den a já byl celkem natěšený setkat se s Martinem a později opět s Katie. Když jsem se vzbudil, počasí bylo velmi příjemné. Musel jsem však změnit místnost a počkat, než pro mě připraví novou. V mezičase jsem oprášil své apple crumble dovednosti. V kuchyni se potulovalo několik kuchařů, původně z Hong Kongu, kteří v současné době žijí v Aucklandu. Dal jsem jim ochutnat svůj výsledek a byli velmi spokojení. Dal jsem zbytek crumble do lednice a uvařil si něco příjemného na oběd. Na večer jsem si pak připravil suroviny na lososí bagel, protože čas od času jsem tuto specialitu připravoval v Mount Cook, ale po pravdě, nikdy jsem to nevyzkoušel.


Odpoledne, když přijel Martin jsem měl v plánu s ním zajít na pizzu. V hostelu jsem viděl nějaké holky, jak si společně dávají celkem velký kus pizzy. Vypadalo to výborně, rozpoznal jsem místo, odkud to koupili a napadlo mě tam s ním zajít. Nejprve jsme však jeli vyzvednout Anne, takže to byla celkem pěkná příležitost, jak prozkoumat další nové části Wellingtonu. Anne vypadala velmi šťastně a nic nám nebránilo jít ochutnat onu slavnou pizzu. Měli jsme trochu potíže s parkováním, ale jako řešení jsme si zaplatili asi dvě hodiny na speciálním místě a mohli být asi hodinu a něco v klidu, že nás nikdo neodtáhne. Našli jsme ono místo a objednali pizzu, ale s výsledkem jsme byli trochu zklamáni, nechutnalo nám to vůbec. Vrátili jsme se zpět k našemu auto. Já však chtěl vzít ještě můj netbook se mnou, a tak jsem si zaskočil ještě do našeho hostelu. Martin s Anne chvilku čekali, ale vše jsem zvládl poměrně rychle a společně se vydali na jedno speciální místo.


Martin se mě zeptal, jestli mám nějakou hudbu na svém netbooku. Měl jsem, ale pravděpodobně mám v oblibě trochu jiný styl, než se líbil Martinovi nebo Anne. Měl jsem pár nahrávek od Bonney M. Martin zareagoval další otázkou, a to, co tam mám dále? Po nějaké chvíli jsme ono místo, kde jsme původně chtěli jít, našli. Byla už celkem tma venku, ale výsledek byl úžasný. Zklamaný jsem byl akorát z toho, že jsem si nevzal foťák. Zpět jsem však chtěl být do 8 večera, protože jsem měl schůzku s Katie. Jeli jsme podél celého pobřeží a bylo to velmi fajn. Měli jsme jednu zastávku poblíž moře a celé to působilo velmi pozitivním dojmem. Wellington je během nočních hodin úžasný. Martin mě vysadil blízko supermarketu New World a já šel přímo zpět do hostelu. Potkal jsem tam novou spolubydlící v kuchyni, byla ze Spojeného Království a seděla s Katie, což bylo další překvapení, protože jsem zjistil, že když jsem změnil místnost, tak jsem se přesunul přesně do té samé, kde byla i Katie.


Připravil jsem si několik lososích specialit pro svou večeři a s děvčaty se podělil o kousky apple crumble. Velmi si pochutnali a já byl se svým výsledkem opravdu spokojen. Měli jsme velmi příjemnou konverzaci. Já měl v plánu ukázat Katie několik velmi fajn míst ve Wellingtonu, ale počasí večer bylo nic moc, a tak jsem sáhnul po záložním plánu, Flight of the Concords. Ne každý má tento seriál rád, ale věřil jsem, že Katie nebude mít nic proti. Zkoušeli jsme najít nějaké vhodné místo, ale lidé byli snad úplně všude. Měli jsme procházku uvnitř hostelu. Našli jsme na steném patře dokonce jeskyni pro kola a přemýšleli nad tím, jestli jde o skutečnou jeskyni nebo ne. Rozhodli jsme se jít zpět do našeho pokoje. Bylo tam několik dalších lidí, kteří se k nam připojili ve sledování asi dvou epizod.

Další den Katie byla hledat další ubytování. Její představa totiž byla, že si projde několik hostelů a zjistí, které by mohly být nejvhodnější pro dlouhodobý pobyt. Domluvili jsme se na menším setkání odpoledne. Mezitím jsem si dohodl další schůzku na pátek s mými přáteli Tomem a Indigo, které jsem poznal během své první WWOOFING zkušenosti. Ti lidé z Hong Kogu byli velmi spokojení s mým crumblem, že se se mnou podělili o jejich sushi, které připravili. Bylo to výborné.


Když mi Katie napsala, byl jsem zrovna na procházce městem a byl jsem blízko Cuba Street. Její nápad bylo zajít si na kávu. Po chvilce chození jsme našli velmi fajn místo. Káva byla opravdu dobrá a myslím, že oba jsme tam strávili velmi příjemný čas. Chtěl jsem jí něco uvařit. Zašli jsme společně do obchodu a nakoupili několik surovin. Měla celkem chuť na nachos. Hostel byl vcelku vytížen, ale potkali jsme tam naši novou spolubydlící Sylvie z Francie. Byla velmi fajn, stejně jako její kamarádi z Japonska a Španělska. Dozvěděl jsem se například, jaké je to studovat na Kanárských ostrovech. Poté už jsem se jen rozloučil s Katie. Bylo to velmi fajn ji potkat a možná kdo ví, třeba se jednoho dne opět někde potkáme. Já se byl večer projít ještě na molo, protože skutečně Wellington v noci je nádherný.


Ná pátek to nejdůležitější, co jsem měl na práci, bylo setkání s Tomem a Indigo. Domluvili jsme se, že se sejdeme u supermarketu na parkovišti. Neměli žádné obavy tam auto nechat chvíli, i když jsme v žádném případě neměli v plánu tam nic koupit. Můj plán bylo jít do stejné kavárny jako jsme byli s Katie předešlý den. Měli jsme však jednu nečekanou zastávku na Cuba Street. Zaujal nás totiž člověk, který pracoval pouze se spreji a papírem a tvořil pomocí nich nádherné obrazy. Výsledek byl skutečně neuvěřitelně krásný. Toma a Indigo jsem pozval na kávu a sami mě s několika věcmi velmi překvapili. Bylo velmi fajn je znovu vidět. Mluvili jsme o tom, kolik věcí se také ve Wellingtonu změnilo od chvíle, kdy jsem to tam opustil. Například už tady nenajdete žádný Duxton Hotel, místo něj je to Amora Hotel. Je tu také několik nových prvků ve městě. Když jsem se vrátil do hostelu, poslal jsem zprávu Ishbel. Byla to dívka, kterou jsem tu také poznal pár dní nazpátek a která působila rovněž velmi příjemně. Udělali jsme si malou procházku podél pobřeží, ale chtěla se vrátit celkem brzy, protože byla zvědavá na královskou svatbu.


Šílenství je pravděpodobně to správné slovo, co můžu o této svatební události říci. Každý byl velmi zaneprázdněn nakupováním, vína, čipsy a podobné věci mizely po desítkách. To vše kvůli té svatby. Kluci na recepci dokonci donesli speciální televizi, aby se na to mohli dívat při práci. Zkontroloval jsem TV místnost. Mohlo tam být tak 50 stupňů, protože tam bylo hodně lidí a každý to chtěl vidět. Během večeře jsem potkal jednu ženu. Byla z Velké Británie, ale je na cestě do USA a na určitý čas by chtěla jít do Jižní Ameriky. Také se chtěla podívat na onu svatbu. Spíše jsem ji doporučil, ať jde do prádelny. Když jsem totiž pral své věci, všiml jsem si, že tam mají TV a bylo pravděpodobné, že tam mohlo být méně lidí. Byla vděčná, ale protože svatba začínala každou minutu, dala raději přednost pořádně vyhřáté TV místnosti. Co se týče mě, tak mě to vůbec nezajímalo, od počátku tady sleduji TV jen minimálně a popravdě mi vůbec nechybí, nemám také rád takové akce, kdy se většina lidí dívá na TV kvůli podobným masovým věcem, protože věřím, že jsou jistě důležitější věci na práci.


Včera jsem se pak sešel s Ishbel znovu. Měli jsme vcelku pěknou procházku okolo vršku Mount Victorie. Byla absolutně ohromená a musím říci, že to opravdu byla fajn procházka. Mohli jsme pozorovat několik zábavných věcí, jako například dva totálně vyčerpané psi. Vybral jsem vcelku strmý pochod, protože jsem věděl, že tam je spousta krásy, ale vidět tam dva chudáky psi bylo vskutku nečekané. Ishbel mi koupila za odměnu obrovskou zmrzlinu a poté jsme se zastavili v Te Papa muzeu. To místo je skutečně parádní, mám velmi rád ty jejich interaktivní věci uvnitř. Muzeum totiž působí i jako místo, kde se člověk může mnohému naučit a tyto interaktivní věci jsou příjemným pomocníkem. Do hostelu jsem se vrátil poměrně brzy, měl jsem totiž domluvený skype hovor se svým známým z Česka. Poznal jsem několiknových spolubydlících. Člověka ze Švýcarska a dva lidi ze Skotska (Gavin) a Argentiny (Juan).


Navrhli, že můžeme navštívit nějaké bary ve Wellingtonu a během mé skype konferenci mi věnovali pivo na uvítanou. Když jsem domluvil, měli jsme celkem pěknou exkurzi po Wellingtonu, zaměřenou tentokrát na pohostinství, tedy bary, restaurace. Ukázal jsem jim několik fajn míst, ale vše bylo buď zavřené, nebo poloprázdné, protože byl zrovna nějaký důležitý zápas v rugby nebo daná místa byla rezervována. Během našeho putování jsem potkal několik známých tváří z Nomad Backpackeru. Na ulici jsme zkoušeli oslovit nějaké dívky pod záminkou hledání pomoci, ale v noci na ulici je to vše mnohem těžší. Nejúspěšnější byl asi Gavin. Řekl jsem mu, že to byla opravdu pěkná procházka. :) Nakoupili jsme nějaké věci na později a sedli si do hostelu na chvíli. Očekávali jsme, až skončí rugby, ulice budou mnohem více zalidněné. Mezitím jsme poznali několik nových lidí ve YHA. Nicolase z Kanady, Corrinu, Josie a Eddiho z Německa. Připojili se k nám a my měli opravdu fajn chvíle.


Povídali jsme si o mnoho věcech. Oblíbil jsem si Gavinův skotský přízvuk (vcelku podobný jako měl Bred Pitt ve filmu Podfuck jako Mickey O’Neil). Ještě před pár lety to bylo velmi obtížné těmto lidem rozumnět, ale nyní to je pro mě mnohem jednodušší a konverzace má mnohem vyšší úroveň. Jen neříkejte skotům, že jsou z anglie, jak to udělal Eddie. Vztahy skotů a angličanů jsou totiž vcelku podobné jako mezi Novým Zélandem a Austrálií. Uvařil jsem si rychlou večeři pro sebe a vypili jsme nějaké to pivo, stejně jako jsme si dopřáli trochu čipsů. Naše společnost byla velmi příjemná. Měli jsme nějaké lekce v tom, jak správně jíst jídlo s čínskými hůlkami. Zažili jsme také několik příjemných památných momentů. Juan přemýšlel nad tím, jestli má Coriina doma v Německu přítele. Zeptal se ovšem ve stylu, „máš něco v Německu“? Další věc byla, když jsme se bavili o kanadské francouštině a té evropské. Když se snažil Eddie rozlišit obě variace tohoto jazyka, pro tu evropskou použil termín skutečná francouzština. Opět jsem si vzpomněl na Flight of the Concords. „Ověřil jsem stav účtu a zjistil jsem, že jste nájem posílali v novozélandských dolarech. Já to ovšem potřebuji v amerických…Takže chceš po mě americké dolary nebo skutečné dolary?“ Diskuze byla velmi příjemná, ale čas se pomalu nachýlil a bylo čas jít ven. Udělali jsme několik zastávek v okolních barech. Téměř v každém velkém městě je nějaký Base Backpacker. Nemá celkem dobrou pověst, ale má často i bar a to byl náš cíl.


Bylo tam několik speciálních akcí pro některé nápoje. Začali jsme těmi alkoholickými a neváhali jsme spustit i další diskuzi. Bylo však celkem hlučno kolem, tak jsme se vydali do dalších míst. Během našeho putování jsme poznali další nové lidi, kteří se k nám připojili v našem výletu. Gavin však potkal pravděpodobně holku svého života v jednom z těchto hloučků a tak se s námi brzo rozloučil. My zakotvili v jednom irském baru na Cuba Street, kde bylo hodně lidí a hodně příležitostí k tanci. Pořídili jsme několik fotek a měli se hrozně fajn. To byl možná také důvod, proč jsme ten bar také celkem pozdě opustili. Šli jsme směrem náš hostel a já rovnou do postele.


Ráno jsem prohodil pár slov s Gavinem. Noc byla opravdu vydařená. Myslel jsem si, že má namířeno na ten svůj vysněný trip kolem Wellingtonu, ale byl pouze na cestě na záchod, vyprázdnit své vnitřnosti. Byl jsem trochu unaven, a tak jsem se rozhodl celý den jen odpočívat. Procházel jsem se městem a sedl jsem si na malé molo blízko Te Papa. Vše jsem si skutečně vychutnal. Když čtete tento příspěvek, jsem pomalu na cestě procestovat Serverní ostrov. Nevím, co můžu čekat, ale jsem celkem natěšený. Rozhodl jsem se strávit zbytek svého času tady. Původně jsem nečekal vůbec nic, ale od prvního momentu, co jsem přiletěl na Nový Zéland, jsem skoro každý den příjemně překvapován. Behěm několika následujících týdnů budu zpět v České Republice, kde bych chtěl realizovat své nápady tak rychle, jak to jen bude možné, abych si mohl přiblížit splnění svého velkého snu. Jsem si jistý, že se to může podařit a sám se moc těším na samotnou realizaci. To je však už jiný příběh.

This entry was posted in Nový Zéland . Bookmark the permalink.

4 Responses to Absolutně fajn Wellington

  1. LAIV says:

    Měls Martinovi říct, žes chtěl Volkswagen. Kdyby nepochopil, tak Wagen für das Volk. ;)

  2. Libby Lincoln says:

    Hi, Radek. I’m the woman from Minnesota you met on the Milford Sound hike. Thanks for giving me your blog site – you’re doing an impressive job of documenting your trip. It makes me envious. We arrived back in the US yesterday and I’m already missing New Zealand. The saving grace is that I leave for China next week so my travels will continue. Have a great time on the rest of your trip!

    Libby

    • radek says:

      Hi Libby,

      thank you. I was quite busy during last weeks, but I prepared a couple articles and I will publish them soon. How was your Mount Cook experience?

      Radek

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

*

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>