Takový menší výlet: Tauranga, Gisborne, Taupo, Tongario Crossing


V našem motelu jsme se probudili celkem brzy, ale podle plánu jsme ho opustili až v 11 hodin dopoledne. Čas je většinou striktně nastaven na 10 ráno, ale na druhou stranu lidé tady jsou velmi pohodoví, a protože hlavní sezóna je pryč, tak jsou ochotní vyhovět i těmto požadavkům. První část výletu byla Hot Water Beach, známá to pláž, kde si člověk může lehnout, zahrabat se do písku a díky speciálnímu kameni pod pískem se také ohřát. Naneštěstí počasí nám tak úplně nepřálo a i když jsme přijeli celkem brzo, věděli jsme, že to nebude úplně ono. Zaparkovali jsme naše auto a udělali si malou procházku podél oceánu. Byl tam také malý potůček, který nebylo možné přejít suchou nohou a bohužel jiná cesta jak se dostat na druhou stranu nebyla. Rozhodli jsme se, že potůček přeskočíme s pomocí několika málo kamínků, které jsme zahlédli pod tekoucí vodou. Hledali jsme nejlepší cestu a začali jednat. Martin to zvládl bez problémů, já očividně nejsem přeskakovací typ, protože jsem opět spadl do vody. Velmi zábavné bylo, když jsem stál na jednom malém kameni a snažil jsem se udržet balanc, tak jsem měl jedinečnou šanci pozorovat zdivočelý Tichý oceán a slušný příliv vody hrnoucí se ke mě. Měl jsem spoustu vody ve svých botách a mé ponožky byly dále absolutně nepoužitelné. Nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má? :)

Zul jsem boty, ale ponožky jsem si nechal, protože jejich osud byl stejně zpečetěn. Naplánoval jsem jejich vyhození do popelnice jen co se vrátíme na parkoviště. Procházeli jsme se po pláži, ale bohužel bylo téměř nemožné dostat se k hlavní atrakci. Snažili jsme se proto najít alternativní cestu, avšak bez úspěchu. Chůze pro mě byla stále obtížnější a tak jsme se rozhodli vrátit zpět na parkoviště. Byly tam záchody, tak jsem si umyl nohy a boty, vyhodil ponožky a vrátil se do auta. Rozhodli jsme se jít podívat do Taurangy. Měl jsem číslo na Tomo, a tak jsem ji napsal, protože jsem ji chtěl ještě alespoň jednou vidět.


Do Taurangy jsme přijeli vcelku brzy a hned po příjezdu jsme zaparkovali blízko Farmers. Trochu jsme pak chodili po městě a našli několik zajímavých míst. Martin se byl tradičně zeptat na fitness centrum, ale nakonec se rozhodl, že tam nepůjde. Tomo mi napsala, že v práci končí v šest odpoledne. Našli jsme jednu internetovou kavárnu, kde jsme se asi na půl hodiny připojili. Když jsme se vraceli do našeho auta, rozhodli jsme se přeparkovat a ještě na nějakou dobu se připojit na Internet. Naneštěstí se počasí velmi rychle změnilo a začalo velmi silně pršet. Když jsme přeparkovali, byl jsem docela hladový. Než jsme se tedy znovu připojili, rozhodli jsme se najít nějakou restauraci. Bohužel skoro všechny byly zavřené, a tak jsem alespoň vzal za vděk jednomu tureckému bistru, kde jsem zkusil pravý novozélandsko-turecký kebab. Protože počasí nám moc nepřálo, po obědě jsme se vrátili do té internetové kavárny a na nějakou dobu se ještě připojili.


Když přišel čas, opustili jsme onu budovu a šli vyhlížet Tomo. Nebyl jsem si však jistý, jestli si tu mou zprávu přečetla, protože jsem neobdržel žádnou odpověď. Přesto jsem byl rozhodnutý vyčkat. S Martinem jsme si zašli vypít trochu kávy, kochali se čiště ženskou obsluhou v kavárně a v tom jsem zaresgistroval, že mi volá Tomo. Zkončila trochu později a navrhla, že bychom se mohli sejít právě v Tauranze. Sami jsme byli ve Starbucks café a navrhl jsem ji, že bychom se mohli sejít právě před hlavním vchodem. Tomo souhlasila, ale ještě chtěla něco domluvit, tak jsme měli asi hodinu čas do jejího příjezdu. Sedli jsme si do auta a koukali na film. Měl jsem po ruce telefón a vyčkávali, než opět zavolá. Když se tak stalo, vrátili jsme se k hlavnímu vchodu Starbucks café a zaregistrovali Tomo s Avonem. Bylo velmi fajn je opět vidět.

Našli jsme výborné místo, kam jsme společně zašli na večeři a vše si řádně vychutnali. Měl jsem v plánu je pozvat na večeři, ale Tomo řekla, že její laptop stále běží dobře a protože chce dodržet slib, tak pozvala ona mě. Poté s Avonem navrhli, že můžeme noc strávit v jejich domě. Po večeři jsme tam tedy namířili. Natankovali trochu benzínu a zaparkovali přímo vedle Avonova domu. Večer jsme si pak jen povídali a bylo to velmi příjemné. Když šli Tomo s Avonem spát, osprchovali jsme se a šli spát také.

Ráno jsme se nasnídali a opět prohodili pár slov s Tomo. Připravovala oběd pro Avona a navrhla, že nám může dělat průvodkyni v Mount Manganui, což bylo jméno místa, kde jsme byli (velmi blízko Tauranze). Souhlasili jsme a když se Tomo vrátila, vzala auto a v průběhu řízení nám vše popsala. Zastavili jsme celkem blízko jednoho malého strova, kde jsme pak šli na menší průzkum. Velmi mě to zaujalo, protože všude okolo byli surfaři. Pozoroval jsem je a udělal několik fotek. Ostrov byl velmi příjemný, na jeho konci byl obrovský útes a člověk mohl pozorovat, jak se ho divoká voda snaží rozdrtit. Když jsme se vrátili z ostrova, zaregistroval jsem jednoho maorského surfaře s tradičním tetováním. V hlavě mě hlodala myšlenka pořízení fotografie, ale dotyčný s někým mluvil a přišlo mi lehce nezdvořilé ho přerušovat. Dalším cílem bylo najít vhodné místo, kde mají dobrou kávu. Jako ideální se jevil Coffee Club. Objednal jsem ledovou čokoládu a Tomo se rozhodla ji vyzkoušet také. Martin si objednal snídani.


V ledové čokoládě tam měli velmi zajímavé dekorace a bylo to velmi dobré. Zavolali jsme Zuzce, protože Tomo byla zvědavá, jak se ji daří. Byla někde na Jižním ostrově a když jsem s ní mluvil já, tak jako tradičně se mnou nechtěla mluvit anglicky, takže Tomo a Martin mohli slyšel mou češtinu. Tomo mi řekla o jejich narozeninách a když jsme dokončili pití oné ledové čokolády, vrátili jsme se zpět do Avonova domu. Tam jsme potkali jejich spolubydlícího a společně s Martinem jsme se rozloučili s Tomo. Jako dárek nám Tomo věnovala několika feijoas, což bylo ovoce, které jsem zkusil poprvé v životě a nebylo to vůbec špatné.


Z Mount Manganui jsme se vypravili na východ na East Cape. Chtěli jsme vidět nejvýchodnější maják jak Nového Zélandu, tak i celého světa. Cesta byla docela dlouhá. Po naší levé straně jsme však mohli pozorovat Bay of Plenty. Měli jsme několik zastávek v několika malých městech, ale skrz Whakatane, Opotiki, Omaio a Hicks Bay jsme pokračovali až do Te Ararora. Řídil jsem významnou část cesty. Počasí nám však celkem nepřálo, cesty byly celkem úzké a ne tak frekventované. Měli jsme několik drobných zastávek, ale ne tolik času, tak jsme pokračovali. Martin si trochu stěžoval na rychlost, kterou jsme jeli. Jel jsem možná 60 – 70 km/h a vzhledem k okolnostem se mi to zdálo akorát. Martin se však chtěl vyměnit a pokračovat v řízení. To mi nevadilo, až do chvíle, kdy se zeptal, jestli vím, že tu můžu jet 100km/h? V tu chvíli mě to trochu vyděsilo. Martin byl dobrý řidič, s velmi slušnými zkušenostmi, ale sem tam jsem si připadal, že jsme někde v Německu na dálnici. Protože sám jsem preferoval trochu uvolněnější styl, z podobného stylu jsem opravdu nebyl příliš nadšen.


Do Te Araora jsme dorazili poměrně pozdě a nezbylo nám mnoho benzínu. Byli jsme však rádi, že jsme to zvládli. Spali jsme na pláži. Bylo tam sice silné varování kvůli tsunami, ale doufali jsme, že jedna noc by mohla být v pohodě. Byli jsme velmi natěšení, protože se blížil pátek třináctého. Počasí během noci bylo opravdu špatné, ale když jsme se probudili, vše se zdálo v pořádku… až do chvíle, kdy jsme chtěli nastartovat. Něco bylo špatně a motor nechtěl naskočit. Příčinou mohlo být počasí, ale po jistotu jsem zmínil Martinovi, že bychom mohli zkontrolovat také olej. Když jsme to udělali, tak jsme zjistili, že už tam moc oleje nezbývá. Bez něj by mohla být situace ještě horší. Prošli jsme se do centra města a koupili trochu oleje. Bylo to malé mětečko, kde téměř nic nebylo. Našli jsme malou čerpací stanici, ale Martin tam moc palivo kupovat nechtěl, chtěl to zkusit až v dalším městečku. Vzhledem k naprosté ohlehlosti mi to moc smysl nedávalo, ale spíše jsem doufal v to, že se nám vůbec podaří nastartovat. Olej jsme koupili a dolili na určené místo. Zkoušeli jsme pak nastartovat, ale podařilo se nám to asi až po patnácti minutách. Já osobně jsem byl velmi rád. Když člověk zůstane bez auta někde ve městě, tak má mnohem více možností jak vše vyřešit něž na místě, kde není skoro vůbec nic. Cesta k majáku byla bohužel zavřená, ale my se soustředili na to, abychom se dostali do dalšího městečka.

To neslo jméno Tikitiki a bylo to poprvé na Novém Zélandě, kdy jsem myslel, že nám dojde benzín. Naneštěstí, když jsme dorazili do onoho městečka, zjistili jsme, že musíme pokračovat do městečka Ruatoria, protože v Tikitiki žádná benzínová stanice nebyla. Navzdory tomu všemu jsme měli docela štěstí, protože dalších dvacet minut jízdy proběhlo bez problémů a když jsme dorazili, bylo to velmi příjemné. Natankovali jsme trochu paliva a jako bonus jsme potkali mnoho maorů s jejich specifickým tetováním. Jeden z nich po mě chtěl, abych mu udělal něco s jeho mobilním telefónem. Vůbec jsem mu nerozumněl, a tak jsem odmítl a vrátil se do auta. Naší další zastávkou byl totiž Gisborne a tak jsme se vydali na další cestu.

Cesta do Gisborne byla tradičně velmi příjemná. Musím říci, že Bay of Plenty je skutečně velmi fajn místo a určitě stojí za to tady navštívit několik koutů této zátoky, protože můžete vidět mnoho krásných věcí. Když jsme přijeli do Gisborne, město vypadalo velmi zajímavě. Mnoho palem a krásné úzké bulváry. Připadal jsem si, že jsem někde v Kalifornii, protože jsem si vybavil několik záběrů z několika filmů, které se odehrávaly právě v tomto americkém státě. Natankovali jsme trochu paliva, dokoupili zásoby jídla v Pack `n` Save a pokračovali do Taupa. Cesta byla poměrně dlouhá, ale já si to vychutnal. Opět jsem totiž řídil. V průběhu řízení jsem si uvědomil několik zajímavých věcí, na které tady může člověk narazit a které celkovou jízdu zpříjemňují. Když jsme byli blízko Napieru, byl jsem celkem unaven, tak jsem poprosil Martina, jestli by mě vystřídal. Souhlasil a my tak mohli pokračovat do Taupa, kde jsme dorazili večer.


Ubytovali jsme se v prvním motelu, na který jsme narazili. Byl velmi příjemný, nejlepší však bylo tamější připojení k Internetu. Za pouhých 5 dolarů jsme se mohli připojit neomezeně. Inspirováni Annou Kell a Tomo důvod naší cesty do Taupa byl Tongario Crossing, jeden z nejlepších tracků na Novém Zélandě. Stejnou noc kdy jsme dorazili, jsme už jenom odpočívali. Byli jsme totiž velmi unaveni, usli jsme během sledování TV. Ráno jsme se rozhodli, že bude rozumné ještě jednu noc zůstat, protože jsme předpokládali, že Tongario Crossing bude fyzicky velmi náročný a sprcha se bude určitě velmi hodit. Martin mi doporučil zajít na záchod, ale po mých zkušenostech z Mount Cook village jsem věděl, co je nezbytné.


Martin pak donesl drobnou svačinu a my opustili Taupo celkem rychle. Národní park byl možná hodinu autem vzdálen od Taupa a já osobně jsem se velmi těšil. Během cesty jsme mohli pozorovat celé jezero Taupo, které bylo skutečně rozlehlé. Alan z Lake Tekapo jednou zmínil, že rozloha tohoto jezera je stejná, jako třeba velikost Singapore. Když jsme zaparkovali na vyhrazeném parkovišti, počasí bylo celkem špatné, ale první část tracku (začali jsme severní stranou) byla pod stromy, takže nám to až tak nevadilo. V některých místech byl track docelá strmý a já potřeboval několik přestávek. Po chvilce chození jsme mohli pozorovat několik hor a sopku. Musel to být Mount Tongario aka Mount Doom z Pána Prstenů. Celé okolí pak ostatně byl Mordor. Naneštěstí viditelnost byla poměrně nízká a já byl celkem unaven a nebyl jsem si jistý, jestli vůbec budu schopen dojít k první chatě. Nicméně, zvládli jsme to a měli velmi fajn odpočinek. Vypili jsme trochu vody a red bullů a snědli část naší svačiny. Bylo to velmi fajn a druhá část tracku byla pro mě mnohem snesitelnější.

Okolí bylo úžasné. Počasí se bohužel stále zhoršovalo. Bylo tam několik nádherných jezer, ale vítr neskutečně silný a nebezpečný. Navzdory špatným podmínkám jsme stále pokračovali v chůzi. Bylo to stále velmi úžasné a já sám chtěl pokračovat tak daleko jak jen to půjde. Když jsme však dosáhli dalšího jezera, měli jsme několik potíží. Zkoušel jsem pořídit pár fotek, ale nešlo to. Byl jsem v pořádku, ale mé prsty byly zmrzlé a vítr stále silnější a nebezpečnější. Velmi silně pršelo a každá kapka nás pořádně štípala do tváře. Cesta zpět byla tak plná vzrušení, ale s Martinem jsme to brali jako součást skvělé zkušenosti. Byli jsme velmi silní kluci a když jsme se vrátili na parkoviště, ušli jsme více než 20 km velmi drsným terénem. Slyšel jsem, že normálně jde o velmi relaxační záležitost projít Tongario Crossing, ale o to více jsem byl na sebe pyšnější. I když jsem pak skoro nemohl chodit, vrátili jsme se do Taupa a po zbytek dne jen vesele odpočívali.

This entry was posted in Nový Zéland . Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

*

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>